Slova. Uvědomujeme si, jak mocná zbraň to je? Můžeme jimi potěšit, sbližovat se, usmiřovat… a taky manipulovat, vydírat, ublížit. A to všechno vědomě, cíleně… nebo nevědomě.
Tenhle druh komunikace je doména lidí, a přesto ji bereme za jakousi samozřejmost, které není potřeba věnovat moc pozornosti. Prostě řeknu, co mám na srdci. Slovy, která mne zrovna napadnou. Udělám vtip, který mi zrovna proletěl hlavou. Bez zamyšlení nad souvislostmi. Jenže nejen že na okolnostech záleží, ale hlavně každý chápeme význam slov jinak. Naučili jsme se je v jiných kontextech, mají pro nás různé konotace či vnímáme odlišně jejich intenzitu. Není to práce druhého pochopit, co myslíme. Je to naše společná práce ověřování si, že si rozumíme, že se bavíme o tom stejném. A myslím si, že je i naše osobní zodpovědnost, jaká slova kdy volíme. Jak moc přesně vyjadřujeme to, co opravdu chceme říct. Jak všímaví jsme ke kontextu či zkušenostem druhé osoby. A tím nemyslím ohýbání významu. To bychom byli zpět u manipulace. Myslím tím bdělou pozornost. Vnímání své vlastní motivace, proč říkám, co říkám. Uváženou volbu slov se snahou vyjádřit se co nejpřesněji. A aktivní zájem o to, zda to druhá strana pochopila tak, jak jsem zamýšlela.
Neberme si slova jako rukojmí. Nevyužívejme je k vylití svého vzteku. K náhodnému utahování si z druhých. K bezstarostnému pomlouvání. Užívejme je vědomě jako oheň či nůž. S jasným záměrem. S cílem propojení dvou členů sice stejného živočišného druhu, avšak s jedinečným vnímáním a prožíváním světa.