Svoboda. Pravidla.
Všude kolem. Čtu o tom knihy, články. Chodím na konference, mluvím s lidmi. Poslouchám, jak se o tom handrkují druzí. Slyším rodiče, jak peskují děti. Slyším děti, jak nadávají rodičům. V trolejbuse jsem byla posluchačem hovoru dvou kluků – bavili se, jestli je jejich spolužačka blbá nebo chytrá. Silný argument v této polemice byla její schopnost tvořit taháky. Kam jsme to dospěli? Jak to, že žijeme ve světě, kde je běžnou součástí tvořit taháky? Celé je to zvrácené. Platím spoustu peněz za výcvik a bojím se lektorům říct, co si myslím. Bojím se jich. Jsou autorita. Mám volný den a nevím, co s ním. Plácám se a plandám a najednou je čas pryč. Jak je tohle všechno možné? Rosteme ve světě, kde je normální, že za nás rozhodují druzí. Kde je normální, že nás druzí hodnotí, posuzují, schvalují. Učíme se žít dle povolení, která dostáváme. Smím na záchod? Smím použít vodovky místo temper? Smím mít názor? Tenhle názor? Smím být sama sebou? Čekáme na razítko od autorit. A do toho obdivujeme všechny, kteří navzdory autoritám šli za svým cílem. Jenže obdivujeme až ty, kteří už prorazili. Pokud je někdo na cestě, kroutíme hlavou. Rebel. Vyvrženec. Ten divnej. Fuj. Radši ruce pryč. Ejhle! Je slavný! To je ale borec. Školy se chlubí, kteří slavní herci k nim chodili. Přestože tehdá herce vyhodili. Jsem vyčerpaná ze zvrácenosti dnešního světa. A téma svobody je všude. Prostě všude. Nadšený, motivovaný, velmi schopný pracovník dělá víc, než musí, protože ho to baví a je v tom dobrej. Jenže přijde občas do práce o čtvrt hodiny později. A dostane zpérováno. Hlavně, aby byla dodržena pravidla. Příběhy o tom, jak si dítě chce malovat podle sebe, ale dostane od učitelky přesný návod, jak ta kytka má vypadat. Rozhovory lidí, kteří háží špínu na kde co i na sebe. Diskutují o tom, že bezduché memorování má smysl a výprask vařečkou má směr. Pokuta za vstoupení na přechod na červenou, přestože po přechodu tou dobou přechází ještě dalších třicet lidí. Pokuta za jízdu načerno, když si holka omylem cvakne lístek z Prahy v Brně. Tam smíš. Tam nesmíš. Tu kliniku opravovat nebudete, i kdyby měla spadnout. Kreativita? Ne. Vlastní nadšení? Ne. Co mám dělat se životem? Nevím. Celý život jsem poslouchala a byla v tom dobrá. Výborná. Plnila přání na počkání nebo dřív, než byla vůbec vyslovena. A teď? Teď jsem dospělá, svobodná a… ztracená. Nikdo mě nenaučil jít za tím svým. Věřit si. Seď na prdeli a poslouchej. Tak jo. Já nic nemusím? Co to jako znamená? Můžu si dělat, co chci? Co to znamená? Co znamená výraz chci? Přece musím. Nebo potřebuju. Něco chci? Chci. Chci. Převaluju ten pojem v puse. Mohu mít jiný názor a jsem v pořádku. Mohu se smát, když ostatní mlčí. A je to v pořádku. Mohu odpoledne proležet v posteli a je to v pořádku. Vážně? Pořád čekám, kdy dostanu vařečkou. Kdy dostanu pětku. Neposlušná. Hodné dítě. Pracuju na škole, která se označuje jako svobodná. A jiní bojovníci za svobodu se ohrazují, že není. Tráví čas štvaním sebe navzájem místo toho, aby byli nadšení, že za svobodu se bojuje z tolika stran. Zrušit školní docházku? Perfektní! A co mezitím, než se to povede? Zkusit co nejsvobodnější variantu v rámci těch upnutých pravidel? Super! Mít děti na domácím vzdělávání a sdružovat je v komunitní škole? Skvělé! Psát či překládat články, pořádat konference…. je toho tolik, co jde dělat, a je úžasné, že každý na to jde trochu odjinud. Podle mě je to jediná možnost, jak to změnit. Že společně táhnem každý na jiné úrovni od svých dětí až po změnu zákonů. Proč si navzájem spíláme za to, že to ten druhý zkouší odjinud? Proč trávíme hodiny diskusí nad svobodou a nesvobodou, když ten čas můžeme využít ke zkoušení hranic svobody? Pokud nějaké má. Nebo nemá. Svoboda. Pravidla. Pro mě každodenní boj. V práci. Ve skautu. Ve vztahu. V sobě sama. Všude kolem nás.
02/2016